výstava

Zastřená topografie – Poutníci nad mořem mlhy

výstava
Galerie Emila Filly
Jateční 1588/49

Koncept mlhy je základním východiskem výstavy a představuje významový prostor mezi viditelným a neviditelným, myšleným a hmatatelným, logem a chaosem. Vzdáleně také navazuje na duchovní a myšlenkový prostor romantiků, kteří se na přelomu 18. a 19. století museli vyrovnávat se změnami kulturních, sociálních, ekonomických i politických podmínek. Umění zralého novověku bylo pevně ukotvené v autentické zkušenosti s touto existenciální změnou, která byla vnímaná jako dramatická událost i nositelka krize. Působí však také jako počátek zpochybňování předchozích ideálů a cílů umění. Estetický program německého romantismu vycházel právě ze zážitku krize na úsvitu moderní doby, spojovaného s osvícenstvím. Jeho významným důsledkem byla modifikace člověka zohledňující individualitu a právo na rovnost a svobodu za cenu ztráty vzájemnosti a obecného smyslu života. Pozvolné opouštění duchovních a metafyzických jistot vystřídalo osvícenské nadšení z pokroku a z racionálního, taxonomického přístupu k přírodním a fyzikálním procesům. Symbolem konfrontace spiritualizované a mytizované přírody s progresivní industrializací a pokrokem je zde právě mlha, jejíž nestálý potenciál může destabilizovat náš pohled, vnímání i vědění. Mlžná clona obrušuje ostré hrany věcí, zahaluje jasné horizonty krajiny nebo překrývá a rozostřuje fakta. Může se stát neproniknutelným filtrem překrývajícím myšlenkový a konkrétní materiální svět, tušené a viděné.
Vybraná díla se dotýkají určitého aspektu, volně vázaného k aktualizaci tohoto starého rozporu, který právě v oblastech Podkrušnohoří, Českého středohoří a na česko-německém pohraničí inspiroval a podněcoval tvořivé múzy mnohých významných umělců (Caspar D. Friedrich, J. W. Goethe, Ludwig van Beethoven, F. Chopin, K. H. Mácha). Kurátorský koncept však také bere v úvahu aktuální sofistikovanější prizmata mlhy související s vizuálním smogem, informačním šumem nebo třeba mentálním rozostřením nejdříve post-humanistické, později post-faktické doby.
Vnitřní rozpor mezi melancholií každodennosti a fascinací přírodními zákony anebo naopak umělým prostředím člověka se jeví jako stále aktuální tematická oblast. Touha postihnout věci odlišně než je rozumově zjevné a nevyhnutelné, neustálé hledání odvrácené strany věcí a její metafyzické kvality rezonuje v monumentální, výrazově i obsahově střídmé a barevně desaturované kresbě Jitky Svobodové. Podobně se i Silva Milková snaží ve svých fotografických cyklech zachytit vědomí nestálosti běžné skutečnosti a dočasnosti významů. Neklid, dynamické drama světla a stínů, gestická živelnost temné malby, to jsou prostředky, kterými Jakub Špaňhel již tradičně sakralizuje věk techniky, digitalizace a virtualizace. Enigmaticky pozlacená noční benzinka jako subverzivní symbol moderní doby nebo bytostné nestálosti pokroku nutí: „člověka této doby(...) k meditaci na prastaré téma: čas jsou peníze.“[1] V určitém smyslu se tu však projevuje lhostejnost postmodernismu k času. Ten už není vzácným zbožím, minulost není „přežitá a vyšlá z módy“ a směřování k zářné budoucnosti jako by už nebylo tak fatálně důležité. Čas je vnímaný s určitým odstupem, lehkostí, je zbavený dramatu a umělci se vyrovnávají s vlastní minulostí i s obecnými dějinami v rovině individuální zkušenosti: Bo Yang časové fragmenty minulosti zmrazuje fotograficky i fyzikálně v krychli ledu a materializuje tak plynutí svého času. Natalie Witkin modeluje a zas bourá poschodí vlastních domovů, což můžeme číst jako terapeutickou snahu o odlehčení fenoménu nutnosti neustálých změn, a nebo jako pokus o synergii dekonstrukce a rekonstrukce osobní i kolektivní paměti. Tereza Kabůrková narušuje topografickou věcnost ústeckých vedut mlžnou clonou vzpomínky, její fotografie jsou záznamem návratu do míst v srdci, ne na mapě.
Zastřená topografie prezentuje pohled cloněný individuální mírou odmítání vidět věci tak, jak se racionálně a logicky jeví. A to i v případě umělce, vědce a konstruktéra v oblasti amerického raketového výzkumu, Franka Maliny, který svoje experimenty inspirované světem moderní vědy a astronomie přenášel do výsostně imaginativního, světelně kinetického systému nazvaného Lumidyne. Skleněné oblačné soustavy Lady Semecké jsou sice záznamem nízkofrekvenčních vibrací a svojí vizualitou referují o způsobu šíření vln prostorem, na druhou stranu vyjadřují snahu autorky zachytit nekonečně proměnlivé formy mraků jako mimořádný transcendentní zážitek setkání s přírodními jevy. Nejmladší generace prezentovaných autorů potom samozřejmě téma výstavy ohledává skrze nejnovější technologická média a zaobírá se symbolem mlhy ve smyslu světelného smogu (světelný objekt sourozenců Pošových, interaktivní objekty Martina Hofmanna, interaktivní počítačová simulace Kláry Míčkové nebo videoinstalace Ondřeje Plachého). V současnosti oblíbenou techniku videomappingu pak nalézáme v projektu Štěpána Kováře, který digitálně generovaný kouř promítá na těla již dávno nefunkčních komínů a znovu tak zviditelňuje tyto architektonické monolity industriálního prostředí, v němž se Galerie Emila Filly nachází. Střetávání historického a současného příběhu pak můžeme odhalovat v textově fotografické instalaci Michaely Thelenové, exkluzivních objektech Miroslava Haška (oba pracují s historickým podtextem krajiny Sudet) nebo ve vícevrstevnaté instalaci skupiny studentů (Petr Kubáč, Anna Minářová, Alexandra Naušová a Václav Nosek), v níž je použit originál téměř zapomenutého ústeckého malíře počátku dvacátého století Ernesta Neuschula a která tematizuje nejen vztah současného umění k vlastní historii, ale také vztah originálu a citace, respektive situaci vnímání uměleckého díla divákem a jeho pozici ve společnosti.
Všechny tyto aspekty jsou navíc zohledněny v koncepci expozice výstavy, která záměrně pracuje s celkovým prostorem galerie tak, aby divák pomyslně mohl odkrývat jednotlivé místa na mapě výstavního konceptu, podobně jako by se rozptylovala mlha nad krajinou. Upřednostnění tematického hlediska odpovídá také trans-generační zastoupení autorů a autorek z řad studentů, absolventů a pedagogů FUD. Výběr byl však dále doplněn o širší přesahy do současné české umělecké scény, které pomáhají vytvořit autonomní celek, který se může vztahovat k prostoru, ve kterém žijeme, k našim představám a vnímání či k naší historii i budoucnosti.

[1] In: OLIČ, Jiří. Monografie Jakuba Špaňhela. S.29–30.

h Klára Míčková - Soundscape, 2017, interaktivní videoinstalace